@WECnuclear_CZ
Site Map About Westinghouse About Nuclear Energy Site Map About Westinghouse About Nuclear Energy

Co Česká republika skutečně potřebuje pro výstavbu nových jaderných elektráren?

I po schválení ASEK zůstávají otazníky, vedle nevyřešeného problému kolem limitů těžby je to zejména způsob zajištění výstavby nových bloků jaderných elektráren.

Schválení Aktualizované státní energetické koncepce bylo přijato v energetických kruzích s rozpaky. Zaznívají hlasy vítající, že země má jasnější energetickou vizi a tudíž určité vodítko probudoucí rozhodování a investice v sektoru. Na druhé straně se oprávněně ozývají ti, kdo poukazují na palčivé otázky, na něž schválení koncepce odpověď nedává. Vedle nevyřešeného problému kolem limitů těžby uhlí je to zejména otázka zajištění výstavby nových bloků jaderných elektráren. Otázka je to o to zásadnější, že český energetický mix by měl v budoucích desítkách let převážně sázet právě na jaderné zdroje.

Sázka na jádro je pro Českou republiku logická. Ve všech předchozích verzích SEK bylo jádro silně zastoupeno, což vychází zejména z tuzemských přírodních podmínek, potřeb vyspělé průmyslové země a závazku snižovat emise z výroby elektřiny.

Tato výchozí situace je stejná dnes jako před pěti lety, kdy ČEZ vyhlásil výběrové řízení na dva nové bloky v JE Temelín. Po několika letech tvrdé práce a stamilionových investicích na straně uchazečů v tendru i na straně zadavatele bylo však výběrové řízení zrušeno. Důvodem byl fakt, že vláda nebyla ochotna dát žádnou formu garance, která by pro ČEZ snížila investiční riziko.

MUSÍ ČEZ VYDĚLAT?

Nyní se začíná mluvit o novém tendru. A je jasné, co se musí změnit, aby výběrové řízení nedopadlo stejně, jako před rokem. Účast státu je klíčová. Je třeba otevřeně říct, že bez intenzivního zapojení státu se dnes žádná jaderná elektrárna postavit nedá. A není to jen problém aktuálně nízké velkoobchodní ceny elektřiny.

Vždyť jaderné bloky nechce ČR primárně stavět proto, aby na nich ČEZ vydělal. Jaderné zdroje jsou státním strategickým zájmem z celé řady důvodů: potřeba bezemisní energie, zvýšení energetické bezpečnosti, potřeba stabilního zdroje elektřiny pro domácí průmysl, potřeba zdroje, kterému na rozdíl od plynových elektráren nehrozí ani velké výkyvy v cenách paliva, ani přerušené či omezované dodávky kvůli mezinárodnímu napětí.

Tyto faktory je bohužel obtížné ekonomicky vyčíslit. Přitom všichni tušíme, že jejich hodnota je obrovská. Debata se tak stále povede převážně v intencích návratnosti investice v závislosti na cenách elektřiny. A je to samozřejmě debata zcela legitimní, už jen proto, že ČEZ jako potenciální investor musí brát v potaz i zájmy svých privátních akcionářů.

ZAJIŠTĚNÍ PŘIMĚŘENOSTI VÝKUPNÍCH CEN ELEKTŘINY

V tomto ohledu zatím nebylo nalezeno lepší řešení, než je tzv. contract for difference - zajištění přiměřenosti výkupních cen elektřiny. Tedy pokud bude cena elektřiny nižší, než stanovená hranice, provozovatel elektrárny dostane rozdílovou částku od státu. Pokud bude cena vyšší, bude naopak provozovatel dávat peníze do státního rozpočtu. Jedná se tedy o jiný mechanismus, než byla v Česku schválená podpora pro fotovoltaické elektrárny. Přestože riziko pro veřejné rozpočty je v tomto případě o několik řádů níže, český „solární průšvih“ je stále velkým iracionálním strašákem, který se používá jako argument proti podpoře jádra.

Z hlediska contract for difference je zatím nejdál Velká Británie, kde se tento princip stal součástí celkové reformy energetického trhu. Stát zde bude garantovat výkupní cenu nejen pro jádro, ale i pro řadu dalších bezemisních zdrojů. (Mimochodem, schválená výše ceny „strike price“ pro jadernou elektrárnu Hinkley Point C patří v porovnání s ostatními technologiemi mezi ty nejnižší.) Podle britské vlády tato reforma z dlouhodobého hlediska povede k nižším cenám pro spotřebitele. Britský systém už posvětila i Evropská komise, což může být pro Českou republiku velkým povzbuzením.

AŤ KAŽDÝ DĚLÁ, CO UMÍ NEJLÉPE

Bohužel, česká vláda zatím není nakloněna zavedení obdobného schématu. Když přijde na otázku financování, její představitelé čím dál častěji mluví o tom, že by se dodavatel nového bloku měl kapitálově podílet na investici. Tím by se však otázka státní účasti nevyřešila. Otázka rozhodně neleží tak, že buď stát zajistí přiměřenou výkupní cenu, nebo si pomůže investicí ze strany dodavatele. Nějaká forma převzetí vybraných rizik státem bude nutná v každém případě. Ostatně ve Velké Británii byla jednou z podmínek pro vstup akcionářů do projektu Hinkley Point C. (Ještě před tím byla na britských ostrovech zvolena technologie a dodavatel projektu.)

Také v ČR se mluví o možném vzniku investorského konsorcia, jehož cílem bude postavit novou elektrárnu. Skladba akcionářů, jejich poměr a role mohou mít rozličné podoby. Jsem přesvědčen, že pro úspěch projektu je velmi důležité, aby každý dělal to, co mu přísluší a co umí nejlépe: investor ať investuje, dodavatel technologie ať dodá nový blok, provozovatel ať provozuje.

BUDE TO BANKOVNÍ SOUTĚŽ?

Přestože financování zůstává klíčové, nemělo by zcela zastínit otázky bezpečnosti a kvality. Česká republika by měla mít především zájem na tom uspořádat soutěž o nejlepší, nejvhodnější a nejbezpečnější technologii. Jiné procesy se mohou zvrhnout v soutěž mezi bankovními domy o to, kdo sežene levnější peníze. Mělo by se jednat o proces, který bude transparentní a nebude diskriminovat soukromé společnosti ve srovnání se státními. Pokud by bylo pro dodavatele bloku podmínkou, že má zajistit určitou část kapitálu, mohlo by to být nevýhodné právě pro soukromé společnosti.

Zde je také dobré si uvědomit, v čem se liší zájmy státních a soukromých firem jako dodavatelů jaderných elektráren. To může mít dopad i na podíl českých firem na výstavbě nové elektrárny. Za těmi státními stojí vlády jiných zemí, které nabízejí obchody jiným vládám, aby vytvořily pracovní místa ve vlastní zemi. Zatímco soukromé firmy si potřebují zajistit návratnost investic v rámci konkrétního projektu, společnosti ovládané státem dosáhnou svého cíle třeba tím, že vytvoří pracovní místa ve vlastní zemi. Tedy nikoliv v České republice.

Navíc obecně platí, že pokud se bude po dodavateli vyžadovat kapitálová účast, celková cena projektu vzroste. Poskytnutý kapitál bude muset stejně někdo později zaplatit, protože každý chce samozřejmě návratnost svých investic. Neexistuje nic takového jako peníze zdarma.

NEPODCEŇUJME LICENCOVÁNÍ

Co ještě Česko potřebuje pro hladkou výstavbu nových bloků? Myslím, že hodně podceňovanou oblastí je licencování. Je dobré vybírat z takových technologií, které představují to nejmodernější v jaderném průmyslu, ale zároveň už byly prověřeny několika nezávislými jadernými dozory: tedy mají udělené licence v několika zemích. Česká republika si nemůže dovolit licenční dobrodružství a být pokusnou laboratoří. Mějme na paměti, že některé projekty nových elektráren v Evropě se zpožďují o několik let zejména proto, že nemají dořešené otázky licencí. Namísto toho, aby se tyto bloky už uváděly do provozu, se musí neustále přeprojektovávat.

Jako poslední z důležitých podmínek pro úspěšnou výstavbu bych chtěl uvést české firmy. Potřebujeme místní dodavatele, kteří takový projekt zvládnou. Zatím tu jsou, ale mají problémy, někteří musí propouštět, jiní jsou na prodej. Na tolik potřebný impuls v podobě silného rozhodnutí o výstavbě nových bloků už déle čekat nemohou.

Pokud chce Česká republika naplnit svoji schválenou energetickou koncepci a klimatickoenergetické závazky v rámci EU, musí k tomu vytvořit podmínky. Čím dříve a rozhodněji to udělá, tím lépe.

Článek vyšel v magazínu Pro-Energy, 16. 6. 2015, str. 32.



< Zpět